Bratr
Jiří

Milovník hudby, sportovec a později významný židovský spisovatel Jiří Langer se narodil 7. dubna 1894 jako nejmladší ze tří synů Maxe a Růženy Langerových. Už v mládí se Jiří zajímal o básníky-mystiky – nejprve se zaměřil na Otokara Březinu -, později se přiklonil k mysticismu židovskému. Naučil se hebrejsky, začal se řídit náboženskými zvyky, uzavřel se do studia talmudu a přestal chodit do školy k nelibosti otce. V roce 1913 sbalil kufřík a vydal se do Haliče studovat chasidskou kulturu. Dobrovolně se vzdal pohodlného života v civilizaci, opustil kariéru, jak píše ve svém úvodu ke knize Devět bran, puzen tajemnou touhou i s tím rizikem, že už nikdy neporozumí hudbě, kterou dosud poslouchal. Přestože se po čase puritánský život v centru chudé chasidské komunity v Belzu Langerovi znelíbil a „prchl“ k rodičům zpět do Prahy, zanedlouho byl zpět v Belzu. „Jedu tedy znovu, tentokrát již pevně odhodlán,“ napsal později už pod svým hebrejským jménem Mordechaj.

Krátké setkání s vinohradskou realitou bylo ale šokující spíše pro okolí než pro Jiřího Langera. V kosmopolitní společnosti vlažné k jakémukoliv náboženství, jakou byly předválečné Vinohrady, budil Jiří Langer neobyčejnou pozornost

„Otec mi oznamoval skoro zděšeně, že se Jiří vrátil,“ vzpomínal po letech František Langer:

„Zděšení jsem pochopil, když jsem bratra uviděl. Stál proti mně v odřeném černém svrchníku střiženém jako kaftan a na hlavě měl okrouhlý široký klobouk vražený hluboko do týlu. Celé tváře i bradu měl zarostlé nazrzlým vousem a před ušima mu visely až na ramena pejzy. Co zbývalo z obličeje, byla bílá nezdravá pleť. Bratr neujel z Belzu domů do civilizace, bratr si přivezl Belz s sebou.“

Když se Jiří Langer vrátil do Belzu, vypukla první světová válka. Většina východní fronty procházela právě haličskými vesnicemi, Jiří byl povolán do rakouské armády a pro svou odlišnost byl okamžitě uvězněn. Před vojenským soudem ho zachránil bratr František, který Jiřímu opatřil psychiatrický posudek. Jiří nikdy Františkovy zásluhy neuznal, své uvolnění z vojny přisuzoval úspěšným modlitbám belzského rabína.

Po válce se Jiří vrátil do Prahy a plně se oddal studiu. Studoval především práce Sigmunda Freuda, četl a psal německy, hebrejsky a česky. Spřátelil se s Franzem Kafkou a vrátil se také ke svým koníčkům – hudbě a sportu. Podle Františka Langera napsal i učebnici krasobruslení, vypravil se také do Palestiny. Do Palestiny zamířil po německé okupaci v roce 1939, jeho cesta nejprve směřovala do Bratislavy a odtud po Dunaji směrem k Cařihradu. Cesta lodí trvala od října 1939 do února 1940, malý parníček s více než 500 uprchlíky zamrzl na více než tři měsíce u přístavu Sulina v rumunské dunajské deltě, teploty leckdy dosahovaly -35°C. František Langer se o situaci dozvídal z kusých telegramů a snažil se pomoci prostřednictvím britské vlády a mezinárodních organizací, které na začátku války ještě fungovaly. Nakonec se podařilo uprchlíky zachránit a 12. února 1940 dorazili do přístavu Haifa. Mezi nimi i Jiří Langer, který na palubě lodi prodělal těžký zápal plic. Na smrt nemocný Jiří Langer přežil anabázi o tři roky a v březnu 1943 v Tel Avivu zemřel. Ještě vpředvečer smrti zredigoval svou novou knihu hebrejských básní Meat cori – Troška balšámu.

„Hrob Jiřího v Tel Avivu označili jeho přátelé skromným kamenným náhrobkem. Knihou Devět bran si však postavil pomník skvělý,“

napsal František Langer v předmluvě ke knize Devět bran.